Traktaty o czterech ostatecznych rzeczach człowieka w literaturze czeskiej XVI i XVII wieku. Zarys problematyki

Abstrakt

Treatises on four ultimate truths about the human condition in 16th and 17th century Czech literature an outline of issues

Czech literature of the 16th and 17th century was for readers of that time an important source of admonishment concerning death and afterlife. Manuals about the art of dying — ars moriendi books — provided ample advice on how to die a “good death”. Besides that, their authors focused also on other issues of ultimate importance for human beings, i.e. death, God’s judgment, heaven and hell. The aim of the treatises was to make readers lead a good life through constant pondering over death and the uncertainty of the soul’s fate in the afterlife. Descriptions of various tortures suffered by the damned in hell were meant to frighten sinners, make them repent and change their lives. Descriptions of heaven, on the other hand, were supposed to lure people into doing good. According to the Catholic dogma, after death, the soul can go to heaven, hell or purgatory. The Protestant Reformation rejected purgatory as wishful human fiction, and returned to a traditional dualistic view of the afterlife.

Traktáty o čtyřech posledních věcech člověka v české literatuře 16. a 17. století náčrt problematiky

Česká náboženská vzdělávací literatura 16. a 17. století představovala pro čtenáře důležitý zdroj poučení o smrti a posmrtném životě. Příručky šťastného umírání — knihy ars moriendi přinášely rady, jak má dobrá smrt vypadat. Kromě této problematiky se autoři zabývali tématy souvisejícími s posledními věcmi člověka, to je smrtí, božím soudem, peklem a nebem. Cílem traktátů bylo přimět čtenaře k dobrému životu prostřednictvím myšlenky na smrt a nejistý posmrtný osud duše. Líčení pekelných trestů mělo vyvolat u hříšníků hrůzu, přimět je, aby změnili své chování a nastoupili cestu pokání. Popisy ráje měly lákat a přitahovat. Podle katolíků duše po smrti mohla jít do nebe, pekla nebo ji čekal očistěc, kde měla smýt hříchy a poté vstoupit na nebesa. Reformace odmítla učení o očistci, a proto na něm protestanští autoři zdůrazňovali lidský výmysl.